Chybějící víkendy

Nějak mi chybí víkendy. Od ledna mi začal kurz zážitkové pedagogiky ( to víte - návrat do práce se pomalu, ale jistě blíží)  a nějak mi chybí víkendy. Momentálně mi to vychází co 14 dní a ty další víkendy máme pořád nějaké oslavy. Do toho jezdíme s Matýskem lyžovat a já musím vše nacpat do těch dní od pondělí do čtvrtku. Ne, že bych nestíhala háčkovat, to celkem ještě zvládám, ale mám pro vás tolik háčkovaných novinek, že nějak nevím, jak to všechno doženu.

Včera jsme s dětmi vyrazili do aquaparku, kde jsme se všichni dosyta vybláznili a dneska jsme byli slavit narozeniny našich skvělých přátel. A ani jsme se nenadáli a den byl fuč. Zítra ráno odjíždíme lyžovat. Pak už máme pondělí a v pátek v poledne opět odjíždím na kurz. Je to trošku blázinec.

Někde v mezičase jsem si stihla domů uháčkovat taky jeden ubrousek, abych to tady měla hezké. Miluji tuhle atmosféru a miluji ten pocit, když všichni spí, jako třeba teď. Mně tady hoří svíčky, všude kolem mne je pořádek, protože jsem všechny hračky vyexpedovala do pokojíčku. Poslouchám pomalou a mně  příjemnou hudbu a je mi krásně. Háček jsem dneska nechala také v klidu spát. Nechce se mi nic. Chce se mi jen užívat si toho pocitu, že je mi krásně. Což se musím přiznat, že už jsem dlouho neuměla. Ale evidentně se to zase učím. Umím si teď více užívat času stráveného s přáteli, činností, které dělám s dětmi a celkově vnímat atmosféru kolem sebe. Mám pocit, že mám teď v sobě pocit, který jsem dlouho nezažila, nebo možná už jen neuměla vnímat.

Poznala jsem díky kurzu spoustu nových lidí. Spoustu pozitivních lidí. Lidi, se kterými je mi krásně a s kterými si máme co říct. Máme spoustu společného, ale také si umíme navzájem dost dát. Ať už je to jen podpora, rada nebo zkušenost.  Takové lidi v životě potřebujeme. Jsou našim hnacím motorem.

A když už jsem v tom psaní o kurzu. V pátek jsme s holkama vyrazily do hospůdky v Brně, kde nápoje rozváží vláček. No, ale zavírali příliš brzo a tak jsme se rozhodly, že vyrazíme ještě do centra trošku zatrsat. A protože centrum nebylo až tak moc z ruky, vyrazily jsme pěšky. Původní návrh byl, že se svezeme tramvají na černo, abychom měly trošku adrenalinu. Ale na to jsme neměly žaludek. Teda alespoň některé z nás. Když jsme došly asi do půl cesty, najednou vedle nás zastavil na zastávce autobus a holky se rozhodly, že se přece jenom popovezeme. Ale jak už jsem psala, ne všechny z nás na to měly žaludek. Ta nejodvážnější tam naskočila a řidič zavřel dveře, takže se ještě třem dalším podařilo naskočit do autobusu a my další 4 jsme zůstaly stát přes cestu na chodníku. Jen jsme sledovaly, jak nám autobus odváží kamarádky. Telefonem jsme se domluvily, kde si teda dáme sraz. Ale... za chvíli volaly holky znovu, že autobus jel jiným směrem než očekávaly, a že se vrátily na místo, kde jsme naši noční vycházku začínaly. Dobrá, sejdeme se na místě, kde jsme se rozdělily. Když už nám byla celkem zima, volám holkám, kde jsou a Verunka, která nás celou dobu vedla, se mě jen zeptala "Baru, jdete podél tramvajových kolejí? " Říkám, že ano. A z druhé strany se jen ozvalo "tak to je v pr.... protože já koleje nikde nevidím :D". Nakonec jsme se našly. Úspěšně. Holky zastavily taxíka a ten nás odvezl postupně ve dvou várkách na naši chatičku. Myslím, že máme na co vzpomínat. Takhle popisované to asi moc vtipné není, ale my umíraly smíchy, když jsme tuhle příhodu vykládaly těm, kteří s námi nebyli.

Loučím se s vámi. Fotečky, které vám dneska vkládám jsou z minulého kurzu, který jsme měly na Vysočině. Krásný zbytek víkendu :)

Barča